Fotogalerie z výletu na italské Giro…

V roce 2009 uspořádal Jožka cestu Evropou s koncem v Bruselu. Byli jsme u posledních etap přes Kolín nad Rýnem až do Bruselu, kde ho čekalo uvítání v Českém domě (v té době ČR předsedala EU), takže se Jožkovi dostalo přívětivé přivítání.

FOTOGALERIE | Oficiální stránky HIGBIC

Jožku Zimovčáka asi netřeba představovat, borec z jihomoravského Veselí, který mimo to, že je asi 10x mistrem světa v jízdě na vysokém kole, objel na původním vysokém historickém kole tři nejtěžší silniční závody světa a to Tour de France, Giro di Italia a Vueltu. Tyto závody absolvoval vždy 1 den před hlavním pelotonem závodu a jel tedy zcela totožnou trasu jako profesionální silničáři. Letos se rozhodl, že objede v rámci RI Okna tour celou Českou republiku během tří týdnů a jelikož dvě z naplánovaných etap vedly skrz Jeseníky, vydali jsme se ho podpořit jakožto doprovod. V jeho třetí etapě (Ostrava-Praděd-Jeseník) jsme se připojili za Rýmařovem a přes Praděd s ním dojeli do Jeseníku, následující den jsme pak pokračovali přes Ramzovou, Hanušovice, malé občerstvení v pekárně Leština až do Zábřeha, kde bylo občerstvení v kavárně u Kylarů ve větším stylu a odtud již Jožka pokračoval bez podpory CK Morava

Jeho výkon zaslouží obrovský respekt a uznání, cesta především na a z Pradědu byl obrovský zážitek. Zkuste stát jednou nohou na železu 5×20 cm na více než 20kg kole, které je vyšší než vy a řítí se 60km/h dolů po asfaltu bez brzd:-) I když jsou výjezdy samozřejmě fyzicky náročné a kolo mu často podkluzuje, jízda z kopce je něco nepochopitelného a kdo neviděl neuvěří (a neucití spálenou gumu od podrážky, kterou si přibržďuje do zatáček) a to každý den po tři týdny ujede v průměru 150 km denně! A mimo to je Jožka velice skromný člověk, s každým se rád vyfotí, popovídá, podepíše plakát, z čehož by si mohli brát příklad všechny české rádoby pseudohvězdy. Opravdu borec!

FOTOGALERIE | Oficiální stránky RI okna tour

reportáž v TVZ – Infokanál Zábřeh (copyright: TVZ – Infokanál Zábřeh)

reportáž v ČT (autor: Pavel Ždímal)

(kliknutím na fotografii vstoupíte do fotogalerie)

Tradičně i letos se první zářijový týden vydal Cykloklub Morava na cyklozájezd-soustředění-dovolenou, tentokráte do jižního Švýcarska. Oficiálně se jednalo o zájezd s CK Smart-travel, v katalogu se dá nalézt pod názvem „Rhónská cyklostezka…od Matterhornu k Ženevskému jezeru“. Naše squadra-leština zabrala většinu autobusu, což asi udělalo trošku čáru přes rozpočet panu vedoucímu Tomovi, který si asi myslel, že si udělá výlet s partou důchodců, čemuž odpovídal i jeho přístup k plánování a vedení celého zájezdu, jeho parťák servisman na tom byl nápodobně. I přes skutečnost, že byl zájezd organizován skrz CK a tento fakt přinesl nepochybně několik pozitiv, dle mého vlastního názoru to nebylo nejideálnější rozhodnutí, a pokud se někdo budete chystat na výlet s CK Smart-travel, důrazně doporučuji své vlastní pojištění!*

Již nakládání kol, zavazadel a nějakého toho pitiva v Kostelní Lhotě u bratra Palicha (kterému se proměnila zahrada na týden v autobazar) se nesl jako obvykle v humorné náladě. Cesta utekla díky Nikotinovým hláškám vesele a tak v nadmořské výšce 2165 m n.m. v sedle Grimselpass s tátou nadvakrát startujeme svoje stroje, neboť bouřka k nám přišla opravdu rychlostí blesku. Následuje dlouhý, ale krásný asfatový sjezd serpentinami kolem pramene řeky Rhony (vytíká z ledovce) až do údolí ve výšce cca 600 m n.m., kde se napojujeme na švýcarskou cyklostezku č.1 a po ní pokračujeme nádhernou přírodou podél Rhony do městečka Visp, kde nás čeká ubytování u opravdových jeptišek:-) Po cestě sbíráme golfové míčky a první letáky v infocentru věnovaném horské železnici a foťák se začíná plnit spoustou fotek nádherné přírody. Na řadu příchází i první terenní vložka přes starý římský mostek ukrytý v lesích, kterou Laďa suveréně zvládá i s Aničkou ve vozíku, i když přitom nechává za sebou vlaječku:-)

Po výborné snídani (leštinský chleba má ve Švýcarsku obrovskou konkurenci:-) nás čeká přesun busem do vesničky Täsche, dále do Zermattu už auta nesmí a tak několik statečných sedá na bicykly a za svěžího deštíku vyrážíme. V Zermattu je to samý jeřáb, všude se něco staví, navíc stále prší, takže jen projíždíme místní hlavní straβe až ke stanici lanovky. Tady potkáváme část pěší výpravy, která zvolila cestu do Zermattu vláčkem, ukazujeme si že asi tam někde by mohl být Matterhorn (4478 m n.m.) a najednou se počasí začíná výrazně zlepšovat a před námi se postupně objevuje typická špičatá stěna. Po válečné poradě pokračujeme vstříc výškovým metrům směrem k Černému jezeru. Asfaltka u mezistanice lanovky přechází v alpskou lesní cestu, která následně do vyšlapaného chodníčku vedoucí po lyžařské trati. Postupem času se kola ocitají stále častěji na našich zádech a cyklovýlet se mění v horolezecký výšlap. Odměnou nám jsou nádherné výhledy na Zermatt a ledovec, který už je jen kousek od nás. Nad stanicí Furgg (2434 m n.m.) však přichází během minuty, tak hustá mlha, že není vidět 10 metrů před sebe, u lanovky ve stanici Schwarzsee (Černé jezero, 2583 m n.m.) už takřka sněží, takže se po dvou naloďujeme i s koly do kabinek a za 28CHF sjíždíme dolů do Zermattu a následně opět za deště k autobusu.

Další den byl ve znamení pohodového přesunu po cyklostezce z Vispu do města Sion, prakticky po rovině, kde se nemůže nic stát. Jenže chyba lávky, asi po hodině jízdy přichází inkiminovaná dvojice mokrých dřevěných mostků, na nichž si pět účastníků zájezdu, včetně mě, ustlalo a poroučelo k zemi. Naštěstí všichni bez zranění pokračují dál. Projíždíme kolem krásné vesničky s vodopádem, kolem stanice s desítkou obrovských satelitů na chytání UFOunů a rozlehlými vinicemi. Dominantou města Sion jsou kromě velkého letiště, kde každých 30 sekund přistává stíhačka, dva vrcholy nad městem Valére a Tourbillon, na nichž se tyčí hradní kostel Notre-Dame-de-Valére a zřícenina hradu. Já však na procházku nemám moc náladu, neboť mě začíná bolet a otíkat zápěstí. Náš pan dochtor Zbyňa to odhaduje na možnou zlomeninu (jak se později ukázalo přesně), takže potom co mě vzkřísil ze země, následuje spolu s ním a „prezidentem“ klubu návštěva místní nemocnice. Čekání se trošku protahuje, zjišťujeme že anglicky se domluvit ve francouzském kantonu je problém (a německy nemožné), po trojnásobném rentgenu se fráze „no fracture“ mění na „probably it is fracture“, všichni mě považují za profesionálního cyklistu a monsieura Chlebníčka za mého tátu:-) Se sádrou až nad loket, rentgenovými snímky, zprávou pro české doktory a zážitkem z pěkné moderní nemocnice nasedáme do taxíku a velice se bavíme při hanácko-francouzské konverzaci.

Druhé dvě noci máme trávit v lyžařské vesnici Veysonnaz, která je vzdálená sice jen 10 km, ale leží o 1000 výškových metrů výše než město Sion. Následující dva dny tedy pro mě znamenají už jen pěší turistiku, nicméně ráno alespoň vyjíždím spolu s ostatními autobusem pod největší přečerpávací elektrárnu a přehradu v Evropě Grande Dixence(nadmořská výška 2364 m n.m., 285 m vysoká a 748 m dlouhá hráz, zadržující 400 mil m3 vody v jezeře o délce 5 km, přečerpávací potrubí o délce 24 km s převýšením přes 2000 m). Cestou autobusem dolů koukáme na Vratné láhve, zbytek dne pak trávím v Sionu návštěvou památek a obchodů, je mi fajn a užívám si sluníčka, zatímco někteří si vychutnávají vydatný sjezd k autobusu skrz zemní pyramidy Euseigne a někteří se potí a bloudí při výšlapu do Veysonnaz. Poslední den už pojalo odpočinkově-turisticky více lidí a tak jsme se prošli kolem Ženevského jezera městečky Vilnneuve a Montreux, okoukli hrad Chillon, zakončili velice podařený týden v místní pizzerii a cestou domů ještě někteří stihli založit nového telefoního operátora VÍNOtel.

* pojištění UNIQUA v nemocnici nikoho nezajímalo, po předložení kartičky a pojištění od VZP jsme za ošetření nemuseli platit ani frank