(kliknutím na fotografii vstoupíte do fotogalerie)

Když už u nás nebyla ani vločka sněhu, vyjela parta cyklistů a spřízněných duší CK Morava, vedených navigátory a baviči bratrem Chlebníčkem s bratrem Palichem, na lyžovačku do Rakouska za lepším. Že to bylo opravdu za lepším nemyslím jen tím, že se lyžovalo ve 2000 m n.m a výše, takže sněhu minimálně dva metry, ale především se jednalo o středisko Ischgl – ne že bych se chtěl chlubit, ale píše se o něm jako jednom z pěti nejluxusnějších a nejrozsáhlejších v Evropě. Dosvědčuje tomu i fakt, že jsme prošvihli Paris Hilton (po ní jsme zahlídli už jen lyže s designem od Swarovski za 2000 eur – na prodej kdyby měl někdo zájem). Samozřejmě jsme nebydleli přímo v centru, ale 5 km ve vedlejší vesničce v útulném penziónu. Nicméně na sedačce z Ischglu do vlastního lyžařského centra, které bylo o necelý tisíc výškových metrů výš, jsme vždy seděli jako jedni z prvních, boháči vstávali až později.

Dopolední lyžování bylo to nejluxusnější svezení co si člověk dokáže představit. Ještě ve 12 hodin se daly najít místa kde jedete po manžestru jako první, protože celý areál (Silvretta Arena – na půl Rakousko s centrem Ischgl a na půl Švýcarsko s centrem Samnau) se rozkládal ve třech údolích a celková délka upravovaných sjezdovek je 320 km! Kdo si bude prohlížet fotky, ať si všimne série 4 fotek začínajících křížem na vrcholu. Jedná se o tamní nejprudší sjezdovku (na 1600 m délky 1000 m přěvýšení!). Nic šílenějšího jsem v životě nejel, místy to bylo na cepín a mačky. Pro českého lyžaře prostě něco nepochopitelného, asi stejně jako fakt, že během jednoho dne vyroste ve výšce 2320 m n.m. pódium pro koncert skupiny Scissors Sisters, že na tom stejným místě celou zimu stojí za sklem nejnovější model Porsche, na jeden zátah si člověk může sjet 11 km dlouhý sjezd, jet jedinou dvoupatrovou! lanovkou v Evropě nebo že se v jednom místě kříží tři lanovky nad sebou.

Jediné co nás trošku zaskočilo byl celník v lyžákách, na horní stanici lanovky. Věděl jsem, že tam vede rakousko-švýcarská hranice, ale kdo by ho tam čekal že? Tak jsem zavzpomínal na studium němčiny na gymplu, vysvětlil mu že opravdu nepašuju žádné hodinky, ale mám jen baťoh plný alkoholu a čokolády z bezcelní zóny (což mu kupodivu vůbec nevadilo) a jelo se dál. Na večer ještě bazén nebo sauna a člověk byl rád že jde spát. Počasí jsme chytli úplně nádherné, poslední dopoledne napadlo ještě 20cm nového sněhu, takže jsme během týdne stihli všechno – zajezdit si na nádherně upravených sjezdovkách, v boulích, zkusit freeride a crossovou dráhu, sjet můstek na big-air, skočit přes 10 m na skokánku, projet obří slalom v brankách na čas, speeda (= sjet šusem sjezdovku maximální rchlostí) a projet se po střeše chaty (tak jak to bývá v časopisech). A aby toho nebylo málo, tak jsme ještě při cestě tam stihli zadara (dírou v plotě) navštívit areál olympijského skokanského můstku v Innsbrucku.

(kliknutím na fotografii vstoupíte do fotogalerie)

Pouhé tři dny po Moravskám bikemaratonu 2006 bylo v Leštině u mostu opět rušno. Blažej Gercis nakládal do autobusu dvě desítky kol aby, aby se následující čtyři dny jejich majitelé mohli prohánět do kopců v cyklistickém ráji – v okolí italského jezera Lago di Garda. Lago di Garda se nachází na severu Itálie nedaleko města Verona, a i přesto, že je obklopeno dvoutisícovými vrcholy Dolomit jeho hladina je pouhých 16 m n.m. V okolí jezera je snad milion km silnic, perfektně upravovaných cyklostezek, ale i velice technicky náročných cest. Každoročně se tu koná jeden z největších světových cyklistických festivalů a veletrhů, prodejny a půjčovny (špičkových – ne žadnej kaufland) kol tu najdete na každém rohu, takže se opravdu jedná o místo cyklistům zaslíbené.

Jak bývá zvykem u CK Morava velice zábavná cesta (paní operátorka v T-Mobile se alespoň ve službě nenudila) uběhla relativně rychle. Večer jsme se ubytovali v útulném pensionu ve vesničce Bezzecca na břehu jezera Lago di Ledra, asi 10 km od samotného Lago di Garda, což se ukázalo jako ideální výchozí bod. Po ranním 20ti násobném společném focení, jsme začali nabírat první kilometry a hlavně výškové metry. V kompletní sestavě jsme se sešli vždy až na „večerní kulturní program“, většinou se utvořili 3 skupinky s odlišným programem (turistická I, turistická II a hospodská:-) První den jsme tedy absolvovali výjezd kolem průzračně zelenomodrého jezera Lago di Ledro do jednoho z průsmyků. Hned v prvním výjezdu nás překvapil extrémní sklon místních silniček, neboť nejednou jsem nejen já musel sesednout z kola, protože při jízdě v sedle se nadzvedávalo přední kolo a při přenesení težiště dopředu zase prokluzovalo zadní. Po zkonstatování, že přece jen značení KČT je asi nejlepší na světě a italové si se značením hlavu nelámali vůbec, následoval nádherný a technicky náročný sjezd nečím co připomínalo koryto řeky k břehu Lago di Garda do vesničky Pregasina. Odtud jsme se přesunuli do kulturního a historického centra v okolí Lago di Garda a to městečka Riva del Garda Jelikož sem vedla jediná cesta a to pouze pro auta, navíc skrz sedm tunelů rozhodování bylo typicky české – jedeme a basta. Málokdy se poštěstí jet tunelem pro auta na kole, nicméně ohleduplnost italských řidičů je na jiné úrovni než těch českých. Zpět z Rivy k Lago di Ledro vede nádherná stezka vytesaná ve skále s tunely, která ční podél jezera. Večer jsme ještě shlédli záchranou akci vrtulníku, který byl doplnit výstroj a záchranáře takřka u sousedů.

Druhý den byl v plánu sjezd opět do Rivy, zde se nalodit a přeplout na lodi do městečka Malcesine. Odsuď totiž vede lanovka, která vás vyveze i s koly na jeden z místních vrcholů. Nicméně tento nápad mělo v ten samý den více turistů, takže do odjezdu naší cyklokabinky zbývaly tři hodiny. Toho někteří využili pro doplnění obsahu svého žaludku a jiní se „v rámci tréninku“ vydali vydatným stoupáním po asfaltce na mezistanici lanovky, aby cestou zpět pořádně otestovali brzdové destičky. To co jsme šlapali hodinu a půl nahoru a půl hodiny dolů, zvádla lanovka za pět minut. Po cestě z horní stanice jsme potkali plno volně pobýhajících kraviček s velkými zvonky na krku a asi se moc věnovali fotografování, takže jsme někde zapoměli odbočit a sjeli do úplně jiného údolí. I když se jednalo o cca 50 km navíc cesta skrz vinice určitě stála zato.

Třetí den nás čekal vrchol celého zájezdu a to výlet na Tremalzo. Ráno jsme se z našeho útočiště nevydali tradičně z kopce směrem k jezeru, ale přesně na druhou stranu, po silnici směrem na Ampola. Hned za vedlejší vesničkou jsme začali stoupat po silnici vedoucí na Passo Tremalzo (1686 m n.m.) a následující dvě a půl hodiny si užívali panoramata a nekonečný kopec přes sebou. Po malé pauze nás čekal nejkrásnější cyklistický úsek v Evropě a to sjezd směrem na Passo Nota. Jedná se o bývalou vojenskou cestu, která byla vybudována za druhé světové války a to doslova vyrubanou skrz místní vápencové (nebo co to je za šutry) pohoří. Dominuje jí nespočet fotogenických serpentin, několik tunelů a nekonečně až kičovitě překrásných výhledů. Po hodinovém sjezdu touto cestou si teprve opravdu můžete odpovědět na otázku proč vlastně člověk jezdí na kole, protože je to opravdu úchvatný zážitek. Na Passo Tremalzo se můžete dostat bez námahy i pomocí cyklotaxi, pokud nemáte kondici nebo čas na výjezd nahoru. Osobně bych těch několik euro kvůli následnému sjezdu klidně obětoval. Při výhledech na Lago di Garda jsme se ještě snažili rozpoznat, který že ze surfařů je bratr Palich, neboť někteří pojali výlet multisportovně a jiní zase jako Tour de Pub:-)

Poslední den jsme se rozhodli, že „tvrdé jádro“ se pokusí najít cestu, kterou jsme chtěli sjet druhý den od lanovky do Rivy, avšak v opačném směru. Cílem bylo vyjet co nejdále (a nejvýše) směrem z města Torbole. Prakticky jsme jeli spíš za nosem, než podle mapy (značení a mapa se totiž lehce neshodovalo), po projetí několika malých malebných vesniček, začala cesta razantně stoupat, asi v polovině jsme narazili na hasičskou stanici. Původně jsme vyjeli sice jako 6ti členný peloton, ale dále po cestě jsme se trousili samostatně a do cíle jsem minimálně já přijel řádně vyšťaven (výjezd na Dlouhé Stráně je považován za jediný pořádně dlouhý a zároveň prudký kopec v ČR, ale oproti tomuto je to minikopeček). Nakonec jsme se po více než třech hodinách vyšplhali takřka z nulové nadmořské výšky na Sella Monte Varagna do 1720 m .n.m ! Na cca posledních pět kilometrů se průměrná asfalka změnila na průměrnou lesní cestu, aby odsud pokračoval už jen podprůměrný chodníček plný kamení. Využili jsme tedy nádherného počasí (které mimochodem bylo bez chyby po celou dobu) nafotili co se dalo, odpočinuli si, a vychutnali si poslední sjezd, místy se sklonem přes 30% ! Zajímavým faktem je také to, že jsme za celou dobu pobytu nepotkali jedinou studánku nebo pramen s vodou. Záverečnou část odpoledne strávil každý sám po svém v „aglomeraci“ měst Torbole a Riva – podél jezera se táhne soustava pláží a hotelů a kromě zařízení týkajících se turistického ruchu zde nic víc nenajdete, normální obchod tam je snad jen jeden! Někteří nakupovali dárky příbuzným, jiní se koupali v jezeře nebo opalovali na pláži u luxusního hotelu, někteří pak obdivovali nabídku místních cykloobchodů. Po naložení našich byciklů na palubu VOBUSácké Karosy nás ještě čekala výborná večeře v pizzerii, pak už jen uvolnění místa na parkovišti nervózním němcům z 2 autobusů a za zvuku tramvajového klaksonu našeho postaršího autobusu, německému smíchu na náš netradiční klakson a našeho smíchu k tupým němcům a památné věty „ty vole tomu německýmu autobusu se natáčejí i zadní kola“ odjezd domů.